ti‚ na které moc vzpomínám
DELY
Dely jsem poznala v Benicích. Krásná hnědka. Sice jsem na ní seděla jen jednou či dvakrát, ale od tý doby to byl můj miláček. Vídala jsem jí každý rok o prázdninách tak 14dní po tři čtyři roky. Pak jak jsem se dostala na střední, do Benic jsem se nedostala. Ale ve třetím ročníku jsme měli 14 praxi o prázdninách a mě na poslední chvíli napadly právě Benice. Po dvou letech jsem to tam viděla znovu. Znovu ty samé koně (samozřejmě, že tam byli i jiní noví, ale ty co jsem znala tam byli pořád), známí lidé... prostě pohoda. A taky tam byla ona. Měla pod sebou hřebečka Pak jsem tam jela na podzim na prázdniny, ale to už tam nebyla. Majitelka statku jí prodala. Zbyly mi jen vzpomínky a naděje, že se má moc dobře
CZACZA
Dcera Dely a Czagose. Když jsem jí poznala, byla krásné miminko. Teda už přeci jen jí bylo přes rok, skoro dva, ale prostě miminko. Krásně strakatá. A ty její oči. Jedno celé hnědé a druhé taky, ale s kouskem modrého. Po dvou letech, co jsem tam přijela, už tam nebyla, ale co jsem se tam doslechla od jedné holčiny co tam byla na brigádě a dojížděla i někam jinam jezdit koníky, tak Czacza je šikovná. Sice prý koukala o všem možným čeho by se mohla asi tak leknout, ale byla jinak hodňoučká. Také mi zbývá jen doufat...
SHAJEN
Na Shajenovi jsem jezdila také v Benicích. Je to hnědák, valach narozený v roce 1993. Dá se říct, že na něm jsem se toho naučila nejvíc. Byl to konk, kterého jsem měla nejvíc pod sedlem jako děcko z tábora. Jsem za to vděčná. Krásou nijak neplívá, ale vnitřní krása... ta jeho je moc krásná. Má dobré srdce, je moc hodný, laskavý a moooc trpělivý. Moc ráda na něj vzpomínám. Doufám, že jestli se někdy prodá, tak že tam stráví krásné stráří.
BALETKA
Baletku jsem poznala na školním statku na střední škole v Havlíčkově Brodě. Byla to taková potvora zrzavá. Na pohled krásná, jinak opravdu potvůrka. Skákat se jí moc nechtělo, v terénu se snažila shazovat. Dá se říct, že proto jsem si jí do terénu nebrala, páč jsem nebyla a pořád nejsem dobrý jezdec. Ale na jízdárnu to sem si jí chtěla brát pořád. I to skákání s ní jsemsi užívala. To jsem se aspoň trochu naučila koně držet na skok. I když nejhorší pády jsme měla z ní. Ale odpustila jsem jí to. I když.... když si vzpomenu na ty naražený žebra.... ale prostě zlatíčko. Po škole jsem jí viděla pak tak maximálně dvakrát. A když jsem jí měla dá se říct blízko práce, tak jsem z práce odešla. To mě štvalo nejvíc s tím, že opouštím milovaný koně. Ale co si jí koupila jedna holčina, tak se má dobře. Aspoň mám trochu útěchu.
